TOPlist Bardo thödal a proces smrti

 

 

Bardo thödal a proces smrti

 

By Satori

 

Satori23@seznam.cz

 

 

I. ÚVOD

 

II. Bardo thödal čchenmo  

                                            

III. Proces smRTI   

 

IV. ZÁVĚR

 

 

I. ÚVOD

 

 

    V této části, zabývající se známým tibetským učením o bardech, jejich výkladem a zejména pak možnostmi jejich využití za účelem dosažení konečného osvobození v buddhistickém slova smyslu, se pokusím shrnout některé podstatné body této vskutku starobylé a jedinečné nauky, popsat její základní charakteristiky a stručně vyložit význam jednotlivých stavů, dále se zde však budu do větší hloubky zabývat především procesem smrti jako takovým, avšak nejen v souladu s buddhismem, ale též na základě případů skutečných setkání se smrtí zaznamenaných v průběhu posledních několika desítek let v hojném počtu zejména díky možnostem moderní medicíny.

 

    Ještě než přistoupím k popisům konkrétních stavů, chtěl bych zdůraznit, že se zde daným problémem budu zabývat sice v souladu s Tibetskou knihou mrtvých, avšak způsobem který není pro buddhismus typický. To je také hlavním důvodem, proč tuto část neřadím do kategorie obsahující běžné buddhistické texty.

 

II. Bardo thödal čchenmo

 

    Bardo thödal čchenmo patří mezi klasické spisy tibetského buddhismu. Název lze přeložit jako „Velké vysvobození v bardu skrze naslouchání“, na západě však bývá překlad těchto textů označován poněkud populárnějším termínem „Tibetská kniha mrtvých“. V obou případech jde o jednu a tutéž věc.

    Jedná se vlastně o jakýsi „cestopis“ provázející čtenáře jednotlivými fázemi umírání, smrti samotné a stadii posmrtnými tak, jak postupně přicházejí v přirozeném sledu za sebou. Význam spisu spočívá mimo jiné zejména v možnosti dosažení osvícení právě během těchto stavů. Proto jsou tyto posvátné texty studovány buddhistickými mnichy po značnou část jejich života, aby tak mohly být během této dlouhé doby dostatečně a správně pochopeny a získané vědomosti mohly být náležitým způsobem zužitkovány v okamžiku smrti a v obdobích následujících.

    Krátce před smrtí je pak Tibetská kniha mrtvých umírajícímu znovu pečlivě předčítána (zpravidla zkušenými mistry), aby tak byl dotyčný dostatečně připraven na to, co jej v brzké době čeká, nezalekl se zbytečně jevů, které proces smrti provázejí a aby přinejmenším dobře a jasně chápal, co se v daném okamžiku bude dít, co bude následovat a co všechno může od těchto blížících se stavů vlastně očekávat. V případě tzv. „praktikující osoby“ (která se již během svého života tomuto druhu učení řádně věnovala) jsou navíc umírajícímu připomínány některé techniky, které by měl cvičit v okamžiku smrti a jsou mu opakovaně sdělovány všechny vzácné příležitosti dosažení osvobození v tom a tom konkrétním posmrtném stavu. Pokud jde o osobu s těmito praktikami dostatečně neseznámenou, je před svou smrtí vedena zkušeným mistrem, který ji o vhodných technikách náležitým způsobem poučí nebo je za ni v určitých případech dokonce sám provede.

    Veškerá moudrost obsažená v „tibetské knize mrtvých“ údajně pochází přímo ze zdroje osvícené mysli - tedy od bytosti (bytostí), která všechny níže uvedené stavy již nesčetněkrát sama zažila, pochopila je a plně jim porozuměla; bytosti, která je již vysvobozena z cyklu znovuzrozování do utrpení světa se všemi jeho rovinami, poznala již celou pravdu a získanou moudrost se rozhodla pečlivě a přesně vysvětlovat a předávat dál přes nespočet generací dalších mistrů ostatním. Líčení všech přechodných stavů ve spisu Bardo thödal čchenmo je tedy z buddhistického hlediska nanejvýš důvěryhodnou záležitostí.

 

Barda a jejich definice

 

 

    Bardo je tibetské slovo označující „přechod“. Jde vlastně o jakýsi přechodný stav vědomí představující neustále se měnící skutečnost. Obvykle je termín bardo mylně chápán pouze v souvislosti se smrtí. Bardo však neznačí pouze posmrtný stav, ve skutečnosti jde o několik navzájem odlišných stavů. Mnoho lidí také dost dobře nechápe, že pojem bardo se vztahuje též na období jejich života, přičemž ani zde nejde o jeden jediný stav, ale i tento časový úsek je přerušován dalšími specifickými bardy.

 

    Obecně bývají popisovány tyto čtyři základní barda:

 

1. Přirozené bardo tohoto života                                       

2. Bolestné bardo umírání                                                

3. Zářivé bardo dharmaty                                                 

4. Karmické bardo vznikání

 

    V běžném životě pak existují ještě další dvě barda - bardo spánku a bardo meditace. Celkem tedy rozlišujeme bard šest. Někteří mistři hovoří dokonce o dalších bardech, jiní naopak uznávají pouze zmíněné čtyři základní typy.

 

   Každé bardo představuje jinou příležitost k osvobození. Mimořádná důležitost je však přisuzována zejména pravým „bardům smrti“, jelikož jde o nejhlubší a nejčistší stavy vědomí vůbec. Bardo snu a bardo meditace jsou některým bardům smrti velice podobná, oproti nim jsou však velmi „slabá“ a ve srovnání s bardy ostatními je jich využití za účelem dosažení osvobození mnohem obtížnější.

 

 

Přirozené bardo tohoto života

 

 

    Přirozené bardo tohoto života je stav, který prožíváme nyní. Podmínky v jakých se každá bytost v této fázi nachází, záleží zejména na její předešlé karmě. Bardo tohoto života se může odehrávat v šesti různých oblastech existence (více viz Uspořádání světa, roviny a oblasti existence). Podle buddhistického učení jde o oblast pekel, hladových duchů, zvířat, lidí, oblast polobohů a říši bohů. Každá z nich představuje jiné podmínky existence s různou hladinou vědomí.

 

    Oblast pekel je charakterizována zejména hněvem, krutostí a chtivostí; oblast hladových duchů bývá spojována s nevědomostí, hamižností, lakomostí a ignorací jakéhokoliv učení; zrození do oblasti zvířat je způsobeno především touhou, zvířecím způsobem života, leností a též ignorací učení; říše lidí představuje jakousi „neutrální oblast“ a dále již následují pouze dvě oblasti nejvyšší – říše polobohů s dominantní  vlastností závistí a oblast „bohů“ charakteristická především pýchou.

 

    Z hlediska dimenzionálního uspořádání spadá oblast pekel a hladových duchů na nižší astrální roviny (případně i na rovinu fyzickou), říše zvířat a lidí se nachází na rovině fyzické a oblast bohů a polobohů výhradně na rovinách vyšších.

 

 

Bolestné bardo umírání

 

 

    Bolestné bardo umírání začíná vznikem okolností, jež vedou přímo či nepřímo ke smrti jedince. Příkladem může být počáteční fáze nevyléčitelné nemoci (trvající i celá léta) nebo rovnou zahájení procesu umírání. Ke konci tohoto barda dochází zpravidla těsně před smrtí k charakteristickému rozkladu všech psychických i fyzických složek osobnosti. V okamžiku smrti je pak prožívána „černá zkušenost plného dosažení“ a poté bardo umírání vrcholí úsvitem Základní zářnosti.

    Rozpadem psychických i fyzických složek se zde nebudu příliš do detailů zabývat. V podstatě jde o poměrně širokou škálu jevů provázených například pocity hladu či žízně, neschopností pohybu, zamlžeností vědomí, poruchami paměti, pocity horka či sucha v ústech, únikem tělesných tekutin a podobně. Všechny tyto subjektivně i objektivně vnímané jevy značící blížící se smrt mají podle tibetského učení určitý řád, jsou vykládány na základě principu jednotlivých živlů a zkušení mistři podle nich údajně dokážou přesně určit nadcházející okamžik smrti. Ten je pak provázen již zmíněnou černou zkušeností plného dosažení přirovnávanou ke stavu, který následuje bezprostředně po upadnutí do spánku. Celé bardo umírání je ostatně procesu usínání v mnoha směrech velice podobné.

    (poznámka: zajímavé je, že podobný „prožitek temnoty“ je ojediněle zažíván také během některých druhů astrálních projekcí těsně před promítnutím vědomí mimo tělo. Nejprve se cítíte obklopeni příjemnou temnotou, vnímáte pocit volnosti obvykle provázený mírnou závratí a uvědomuje si obrovské rozměry prostoru kolem vás. Tento jev však nemusí mít s bardem umírání či bardem usínání vůbec nic společného, uvádím ho zde čistě pro zajímavost).

 

Úsvit Základní zářnosti

 

 

      Základní zářnost následuje ihned po černé zkušenosti plného dosažení. Často bývá přirovnávána k úsvitu nového dne nebo ještě lépe k okamžiku těsně před východem slunce, kdy je obloha čistá a jasná, avšak slunce dosud ještě nevysvitlo. Termín „zářnost“ je však do jisté míry zavádějící. Ve skutečnosti totiž nejde o žádnou skutečnou záři či nějaké světlo, nýbrž o „vyzařování přirozenosti mysli“. Základní zářnost představuje naprosté oproštění od jakéhokoliv stupně zatemnění vědomí a je současně považována za nejčistší a nejúplnější stav mysli, jakého lze jen dosáhnout. Přirozenost mysli, o které se zde hovoří, je dokonce shodná s pravou „buddhovskou přirozeností“ – tedy se skutečným zdrojem všeho vědomí, které v této podobě trvá i po dosažení osvícení!

 

    Rozpoznání Základní zářnosti v sobě skrývá obrovskou příležitost k osvobození, pokud je ovšem podstata tohoto stavu správně pochopena na základě pravidelného a vytrvalého odhalování přirozenosti mysli již v průběhu přirozeného barda tohoto života. Dle buddhistického učení existují tři hlavní nástroje moudrosti – naslouchání, uvažování či přemýšlení a meditace. K pravému pochopení podstaty mysli jako takové a k následné stabilizaci tohoto poznatku je zapotřebí použít právě meditace, jelikož meditace představuje jediný skutečný nástroj, s jehož pomocí je možno pravou přirozenost mysli správně pochopit. Zvláštní druh meditace - meditace vhledu - není vlastně ničím jiným než prostým spočíváním v přirozenosti mysli. Prostřednictvím této meditace je možno odhalit pravou podstatu mysli a rozpoznat tak, že přirozenost mysli je se Základní zářností shodná (z tohoto důvodu bývá Základní zářnost přirovnávána k matce a přirozenost naší mysli k dítěti, které ji hledá). Pouze na základě tohoto poznání je možné se Základní zářností následně plně splynout a dosáhnout tak v tomto krátkém, nesmírně vzácném okamžiku osvícení. Vše však závisí do značné míry na tom, jak moc jsme zvyklí spojovat svou vlastní mysl s její základní přirozeností.

    Říká se, že přebývání ve stavu Základní zářnosti trvá tak dlouho, jak dlouho jsme schopni bez vyrušení spočívat v přirozenosti naší mysli. Pro drtivou většinu umírajících však jde pouze o velice krátký okamžik, který mnoho lidí dokonce ani nezaznamená. Pokud není Základní zářnost správně pochopena, přichází další přechodný stav.

Zářivé bardo dharmaty

 

    Bardo dharmaty nastupuje krátce po vymizení Základní zářnosti. Slovo dharmata značí „vnitřní zářnost“, která je však odlišná od zářnosti předešlé. Rovněž tento přechodný stav nabízí vzácnou příležitost k dosažení osvícení po smrti. Opět je však nutné správně pochopit jeho pravý význam.  

    Bardo dharmaty představuje skutečnou podstatu věcí takových, jaké ve skutečnosti jsou. Jde o čistou a neposkvrněnou pravdu, naprosté vědění všeho. Má čtyři fáze, přičemž každá tato fáze nabízí jiné možnosti osvícení. Když nedojde k jejich využití, nastupuje vždy fáze další. Jednotlivá období barda dharmaty jsou popisována značně abstraktně a existují též různé možnosti jejich výkladu.

    V podstatě jde o tato stádia:

 

a)      „Rozplývání prostoru v zářnosti“ – toto počáteční období barda dharmaty v sobě skrývá svět světla, zvuků a barev. Tibetská kniha mrtvých uvádí, že prostor je vnímán jako modré světlo, voda jako světlo bílé, země žluté, oheň červené a vzduch zelené. Uvádí se také, že stabilita těchto vizí je ovlivňována konkrétním tibetským cvičením tögalu a pouze opravdový mistr prý může využít tohoto stavu k dosažení osvícení.

    (Poznámka: Líčení první fáze barda dharmaty je pozoruhodně shodné s líčením tzv. mentální roviny. Ta bývá některými autory zabývajícími se projekcemi vědomí popisována též jako abstraktní svět barev, světla a zvuků. Podle jejich zážitků tato rovina obsahuje nespočet duhových obrazů. Každý prvek této dimenze se projevuje odlišně. Uvádí se, že mentální rovina je pro naprostou většinu lidí nepochopitelná. Někteří mistři ji dokonce považují za pro žijícího člověka nedosažitelnou oblast.)

b)     „Zářnost rozplývající se v jednotě“ je druhou fází tohoto barda. Během ní dochází k abstraktnímu zjevování nejrůznějších božstev, jejichž význam je pro obyčejného člověka obtížně postřehnutelný. Může docházet dokonce k vizím tak omračujícím, že bytost nacházející se v tomto stadiu může ztratit vědomí a znovu se probrat až v bardu vznikání.

 

c)     Následuje „jednota rozplývající se v moudrosti“, která též představuje abstraktní hru jednotlivých barev, přičemž každý barevný odstín symbolizuje něco jiného a má odlišný charakter.

 

d)     Poslední období barda dharmaty je označováno jako „moudrost rozplývající se ve spontánní přítomnosti“. Je to důležitá fáze, která vyniká zejména neomezenými „jasnovidnými“ schopnostmi, pamětí bez sebemenšího zatemnění smyslů, znalostí veškerých vědomostí všech šesti sfér bytí a v neposlední řadě také možnostmi zobrazení všech minulých i budoucích životů, které jsme již zažili či na nás jejich prožití ještě čeká. 

 

    Bardo dharmaty má obdobnou délku trvání jako základní zářnost a existence během něj je možná pouze v určitém druhu „světelného těla“.

 

 

Od barda umírání k bardu vznikání

 

     Výše popsané stavy začínající okamžikem smrti a končící přechodem do posledního barda - barda vznikání (popsáno níže) představují složitý sled charakteristických jevů, jejichž trvání je však navzdory této zdánlivé složitosti (zejména pro „nepraktikujícího člověka“) velice krátké. Bardo vznikání přichází poměrně rychle. Než však přistoupím k popisu tohoto posledního přechodného stavu, chtěl bych zde ještě objasnit některé skutečnosti důležité především pro porozumění fenoménů, které toto čtvrté závěrečné bardo předcházejí.    

    Za účelem pochopení zejména posledních dvou bard (barda umírání a barda dharmaty) je vhodné použít přirovnání těchto období k procesu usínání a následnému stavu snění. Bardo umírání v podstatě odpovídá procesu upadání do spánku, kde ztráta vědomí symbolizuje pravou smrt. Nejde však pouze o přirovnání, neboť ve skutečnosti jsou si bardo umírání s usínáním ve své podstatě natolik blízké, že někteří tibetští mistři považují proces usínaní dokonce za samostatné bardo spadající (podobně jako bardo snu a bardo meditace) do přirozeného barda tohoto života. 

    Stejně tak jako během umírání, usínání bývá též zakončeno jistým „prožitkem tmy“. O tom už jsme zde ostatně jednou hovořili. Po určitém čase od upadnutí do spánku však dojde znovu k nabytí vědomí a následuje bardo snění. To bývá obratně přirovnáváno k bardu vznikání, jež má se stavem sněním společných mnoho prvků. Rovněž astrální projekce či stavy lucidního snění svým charakterem připomínají bardo vznikání.

    Všechno, co se odehraje mezi upadnutím do spánku a bardem snění se týká výše popsaných přechodných stavů odehrávajících se v okamžiku smrti a velmi krátce po ní. Spadá sem tudíž jak černá zkušenost plného dosažení, tak Základní zářnost následovaná bardem dharmaty. Mluvíme tedy o okamžiku trvání ztráty vědomí, jak ho známe z barda tohoto života, až po jeho znovuobjevení (avšak v poněkud „rozšířeném stavu“) v bardu vznikání.

    Prožitky černé zkušenosti i Základní zářnosti se odehrávají ještě v těle umírajícího. Uvádí se, že teprve rozplynutím Základní zářnosti začíná bardo dharmaty, kdy se probouzí opět vědomí (ne mysl!). Nejde však o vědomí, jakým jsme obdařeni nyní, nýbrž o jakési „rozšířené“ „vševědoucí“ vědomí. Přesto se nejedná o vědomí osvícené, ačkoliv se tak ve skutečnosti může jevit. Spíše je tento stav vhodnější označovat za stav „dočasného osvícení“, kdy máte pocit, že chápete naprosto vše; stav, kdy neexistuje jediná otázka na kterou by se ihned nevynořila správná a všezahrnující odpověď. Proces znovuzrozování však v této chvíli ještě zdaleka neustal a bude tudíž pokračovat i nadále.

    Důležité je opět upozornit na to, že všechny popsané jevy – zahrnující černou zkušenost plného dosažení následovanou Základní zářností a bardem dharmaty – trvají pro naprostou většinu lidí opravdu velice krátce. Jak říkají někteří mistři, tohle vše se může odehrát v tak krátkém časovém okamžiku, jaký představuje pouze trojí lusknutí prstů. Běžná bytost neseznámená s tímto druhem učení všechny toto jevy často ani nezaregistruje a ihned přechází do závěrečného barda vznikání. Pouze člověk, který se již během svého života vytrvale věnoval některým specifickým druhům mentálních technik, zabýval se důkladně učením a především stabilizací přirozenosti mysli meditací vhledu, může průběh trvání Základní zářnosti i barda dharmaty udržet v jakémsi "prodlouženém stavu" a využít jich tak jako možností dosažení konečného poznání pravdy (osvícení). Všichni ostatní všemi těmito stavy procházejí velice rychle (nebo je vůbec nepostřehnou) a tudíž již krátce po smrti putují prakticky přímo do barda vznikání. Během svého cyklu neustálého znovuzrozování a znovuprožívání procesu smrti již prošly nesčetněkrát (byť vždy velice rychle) stavem Základní zářnosti i bardem dharmaty, nikdy je však nerozpoznali a tedy ani nepochopili, a proto byly sami sebou odsouzeny k dalšímu a dalšímu znovuzrozování. Teprve znalost učení o bardech může tohle vše změnit.

 

Bardo vznikání

 

   Bardo vznikání je nejdéle trvajícím „bardem smrti“ vůbec. Je to bardo „v pravém slova smyslu“; bardo, které bývá nejvíce diskutováno právě v souvislosti se smrtí a kterému je v Tibetské knize mrtvých věnována největší pozornost. Tento poslední přechodný stav nabízí mnoho příležitostí k dosažení osvícení především z důvodu opravdu široké škále možností, které jsou v jeho průběhu k dispozici. Výhodou oproti několika předešlým (časově velmi krátkým) posmrtným stavům je právě značná délka trvání tohoto barda, která je průměrně uváděna v rozmezí jednoho týdne až 49 dní. V některých případech však může být bardo vznikání velice krátké. Děje se tak hlavně v případě opravdu dobré karmy zesnulého, který takto takřka ihned postupuje do vyšších oblastí existence.

    Jak jsem již podotkl, během barda dharmaty přebývá vědomí v jakémsi světelném těle. Ukončením tohoto barda však světelné tělo mizí a s přechodem do barda vznikání se objevuje nové – „mentální tělo“. V tomto novém těle (shodným s tělem přítomným během stavů astrálních projekcí či během snění – ať už běžného či lucidního) prožíváme celé bardo vznikání. Mentální tělo není věrnou kopií těla fyzického takového, jaké existovalo těsně před smrtí, nýbrž má podobu sice našeho předešlého (lidského) těla, avšak v nepoškozeném stavu a v nejlepších letech (uvádí se věk asi kolem třiceti let). Nemá fyzickou povahu, a proto je obdařeno schopnostmi neomezeného pohybu. Můžete v něm například „cestovat“ jakoukoliv možnou rychlostí, procházet stěnami i dalšími fyzickými prvky, volně se vznášet, létat či se pohybovat velkými skoky. Dokonce se můžete silou myšlenky během okamžiku projektovat na nejrůznější vyšší či nižší roviny existence. To má v tomto období opravdu velký význam, který bude ještě zmíněn. 

    Tak jako předchozí přechodná barda i bardo vznikání má určité charakteristické znaky, kterými se odlišuje od stavů ostatních. Mentální tělo a jeho schopnosti patří mezi ně. Dále se zde však objevují také další specifické elementy. Jedním z nich je vědomí. Vědomí v bardu vznikání není již tak jasné, jak tomu bylo například během barda dharmaty, pořád však existuje ve značně rozšířeném stavu a je obdařeno vysoce jasnozřivými schopnostmi. Uvádí se, že vědomí v bardu vznikání je asi sedmkrát intenzivnější než vědomí jaké známe z života ve fyzickém těle. Když tento fakt spojíme s možnostmi volného pohybu po většině (ne-li všech) rovinách existence a též s jasnozřivými schopnostmi mysli, které umožňují zobrazení všech našich minulých (a snad i budoucích životů) – což je obzvláště účinným nástrojem k pochopení mnoha důležitých souvislostí – dostaneme takřka ideální podmínky pro dosažení osvícení a tudíž osvobození od dalšího nechtěného znovuzrozování. A to zde ani nemluvím o možnostech vyhledávání opravdových mistrů (dokonce i osvícených) a učení se od nich po celou zbývající dobu trvání barda vznikání.

    Dalším prvkem charakteristickým pro bardo vznikání je mysl, která se zde opět objevuje v podobě jakou známe z barda tohoto života. Po rozkladu všech psychických i fyzických složek osobnosti v okamžiku smrti totiž mysl zaniká spolu s nimi a až do barda vznikání vůbec není přítomna. Během prožitků Základní zářnosti a barda dharmaty je zde pouze absolutně čisté a dokonalé vědomí. Přirozenost mysli shodná se Základní zářností však není totožná s běžnou myslí, prostřednictvím které „uvažujeme“ v bardu tohoto života a též v bardu vznikání. Naše současná mysl je pouze jakýmsi „nástrojem“ potřebným k životu s pomocí kterého přemýšlíme a uvažujeme. 

    Celé bardo vznikání je velice podobné stavům běžného či lucidního snění i většině astrálních projekcí. Přítomnost mysli způsobuje, že se domníváme, že skutečně existujeme. Ve skutečnosti je však všechno poněkud jinak. To bych zde ale příliš zabíhal do hlubin buddhistického učení. Mysl je v bardu vznikání opravdu velmi mocná, v této fázi má dokonce rozhodující vliv na všechno dění. To ona je pravou hybnou silou mentálního těla. Pouhou myšlenkou se tak můžeme pohybovat tam, kam jen chceme. Většinou se tak v průběhu celého barda vznikání vracíme na místa, kde jsme žili a pozorujeme své pozůstalé, což již samo o sobě bývá obvykle ze zcela pochopitelných důvodů někdy dosti bolestivé.

 

    Mysl je v bardu vznikání značně nestálá, a proto jsme strháváni každou naší myšlenkou na nejrůznější místa. Tento proces je někdy opravdu těžké ovládat a pro zesnulého představuje obvykle nemalé utrpení. Neustále se vynořující myšlenky nás v bardu vznikání mohou přivést dokonce i na nižší astrální roviny obývané "nižšími" bytostmi. Některé z nich zde přitom nemají zrovna vábnou podobu. Rovněž všechny pekelné oblasti spadají na nižší astrální roviny. Pokud se do těchto oblastí náhodou dostaneme, může dojít k nepříjemným konfrontacím s jejich obyvateli. V Tibetské knize mrtvých se mluví také a jakémsi „větru“, který nás může strhávat na podobná místa stejně jako naše myšlenky.

 

    Na druhou stranu se však pomocí mysli můžeme přenést i do dimenzí vyšších. Tam jsme v bezpečí před většinou nástrah barda vznikání a můžeme zde též komunikovat s inteligentními bytostmi. Příznivý je také fakt, že po dosažení vyšší (zejména atmické) roviny se pravděpodobně již nebudeme chtít vrátit a tudíž nás nebudou svádět a lákat roviny ostatní. Setrváním zde do konce barda vznikání dokonce zvyšujeme pravděpodobnost znovuzrození právě do této příznivé oblasti. Jde však především o případy dobré karmy.

 

    Jak již bylo uvedeno, bardo vznikání trvá zpravidla 49 dní. Může však trvat také jediný týden. Čas je koneckonců na různých rovinách vnímán odlišně. V bardu vznikání čekáme na následující znovuzrození v souladu s naší karmou. Od jejího charakteru se také odvíjí délka trvání celého tohoto závěrečného přechodného stavu. Pokud je naše karma dobrá, můžeme se takřka ihned znovuzrodit do některé z vyšších oblastí. V případě velmi nepříznivé karmy dochází taktéž k rychlému zrození - avšak do oblastí nižších. Některé bytosti mohou v bardu vznikání dokonce „uvíznout“ na dlouhý čas. Pohybují se pak po různých rovinách jako příslušníci oblasti „hladových duchů“.

 

    V případech budoucího znovuzrození do fyzické dimenze musíme čekat na vytvoření nového těla - lidského nebo zvířecího. Opět to závisí především na naší karmě. Nechceme-li, aby k tomu došlo, měli bychom se fyzické rovině pokud možno co nejvíce vyhýbat. Někdy prý dochází k nešťastným zrozením v případech, kdy je zesnulá bytost posmrtnými stavy natolik šokována, že uprchne do fyzického světa a skryje se někde v lese či v díře v zemi. Tam se dostane do kontaktu s živými tvory a následně se zde zrodí ve zvířecím těle. Pokud totiž ke konci barda vznikání narazíme na rozmnožující se tvory či milující se páry, můžeme být vtaženi do lůna své budoucí matky a potom nám již od zrození na fyzické rovině nic nepomůže. Zvláštním případem znovuzrození na fyzické rovině jsou pak situace, kdy se daná bytost záměrně rozhodne pro lidské tělo, aby tak později mohla učit ostatní bytosti či jim nějakým jiným způsobem pomáhat.

 

 

Osvícení

 

 

    Nyní se dostáváme ke klíčovému bodu učení o bardech. Již mnohokrát jsem zde během líčení jednotlivých posmrtných stavů zmínil možnost dosažení osvícení. Proč však o tom tibetské učení stále dokola hovoří? Tuto otázku snad pomohou objasnit následující věty.

 

    Osvícení představuje v buddhismu poznání absolutní pravdy a pochopení podstaty všech věcí. Důsledkem, který z této zkušenosti plyne, je ukončení nepřetržitého koloběhu života a smrti. Proces neustálého znovuzrozování je z buddhistického hlediska považován za velice nepříznivý, jelikož je zdrojem nesmírného utrpení.

 

    Utrpení je základní charakteristikou existence na všech rovinách. Obzvláště velké utrpení pak představuje dlouhodobé obývání nižších astrálních oblastí zahrnujících nejnižší třídy šesti známých sfér bytí. Utrpení zvířat si každý jistě dovede představit sám. Zvířata jsou vystavena nepříznivým vlivům světa, mají výrazně zatemněné vědomí a jejich chování je do značné míry ovládáno živočišných pudy. Existence v říši zvířat tedy není zrovna žádoucí.

 

    Rovněž život lidí je z velké části prostoupen utrpením. Někdy je to utrpení dokonce ještě krutější než utrpení zvířat. Lidé mají k dispozici pouze málo možností skutečného poznání pravdy a celý jejich život je poháněn touhou, která představuje pravděpodobně největší zdroj utrpení lidí vůbec. Obvykle je to právě touha a nevědomost, které vedou k produkci špatné karmy. Ta pak může po smrti způsobit dokonce ještě horší zrození než zrození do lidské oblasti. Navíc se říká, že lidé celý svůj život něco hledají a to si pak přirozeně chtějí co nejdéle udržet. Nakonec však vždy dojde k nevyhnutelné ztrátě získaného. Nejvíce bolestivá je pak ztráta blízké osoby či životního partnera. Lidé tedy trpí usilovným hledáním něčeho, co buď nikdy nenaleznou nebo to nakonec naleznou, ale dříve či později o to přijdou. Obojí představuje velký zdroj utrpení. Na fyzické rovině navíc působí na každého přírodní a fyzikální zákony, které nás v mnoha ohledech omezují a již samy o sobě jsou zdrojem utrpení. Přesto je oblast lidí příznivá pro hledání pravdy, neboť zde vedle sebe existují ve velkém kontrastu jak vcelku příznivé podmínky pro život, tak věci, které život nesmírně znesnadňují a brání dosažení a udržení skutečného štěstí. Ty nás pak rychle vyvádějí z mylného považování lidské existence za jakkoliv blahodárnou. Pochopení tohoto faktu vyvolává filosofické úvahy umožňující nalezení cesty vedoucí k osvícení. To, že na zemi existuje buddhistické učení představující tuto cestu, je považováno za velkou vzácnost.

 

    Nejlepší podmínky pro pokojnou existenci zajišťují oblasti bohů a polobohů. Navzdory všem možným výhodám úchvatných rovin však i zde platí kruté pravidlo, že není nic stálé. Po vyprchání dobré karmy tedy dochází opět ke znovuzrození – tentokrát však již na roviny nižší (obvykle opět na neutrální lidskou oblast).

 

    Pochopení podstaty utrpení je jednou z věcí vedoucí k dosažení osvícení. Poznáním absolutní pravdy je možné zdánlivě nekonečný cyklus znovuzrozování trvale ukončit a jednou provždy se tak zbavit utrpení. To je pravý cíl buddhismu. Pouze tak je možno dosáhnout stavu, pro který neexistují absolutně žádná omezení. Říká se, že i to největší štěstí, jaké kdy kdo v životě prožil, je pouze nepatrným odleskem skutečného štěstí osvícení. Učení o bardech v sobě možnosti dosažení osvícení obsahuje. Proto má tato nauka v buddhismu tak velký význam.

 

 

Možnosti v bardu vznikání

 

     Příležitostí k dosažení osvícení během posledního barda je opravdu mnoho. Velmi však záleží především na způsobu, jakým je k celé věci přistupováno. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že během tohoto stadia neexistují téměř žádná omezení. Je tedy možné volně se pohybovat po nejrůznějších rovinách a během času zbývajícího do příštího zrození tak vyhledávat především oblasti, kde je možné se intenzivně učit či jakýmkoliv jiným způsobem získávat vědomosti.  

    Velkým zdrojem poznání může být „zobrazení“ minulých životů. Stačí k tomu pouhé soustředění mysli. To je velmi snadné během barda dharmaty, v případě barda vznikání to však může činit nemalé problémy. V těchto případech je proto vhodné vyhledat nějakou „vyšší“ bytost a požádat ji o asistenci. Může vám též dělat průvodce po nejrůznějších rovinách nebo vás může učit a odpovídat na veškeré dotazy. Na atmických rovinách není o takové bytosti zpravidla nouze, v oblastech nižších se však s nimi setkáte velice zřídka. Údajně je však možné takovou bytost do nižších oblastí zavolat. Pokud bude mít někdo opravdu velké štěstí, může se dokonce setkat s nějakým buddhou.

 

    K dalším možnostem patří získávání informací z jakýchsi „knihoven vědění“ - akashických záznamů. Tyto zpravidla abstraktní oblasti se vyskytují na „mezirovinách“ mezi některými dimenzemi. Během barda vznikání na ně lze narazit náhodou, daleko lepší je však tyto oblasti vyhledávat aktivně, v ideálním případě za spolupráce vyšších bytostí. Ti, kteří se s akashickými záznamy setkali popisují moudrost zde obsaženou buď poněkud abstraktním způsobem – například hovoří o místech, kde se prostě jen soustředíte na daný problém a vzápětí se vynoří požadovaná odpověď - nebo je naopak přirovnávají ke skutečným knihovnám či spisům, které může kdokoliv prohlížet a získávat z nich informace. Rovněž lidé, kteří prožili klinickou smrt a strávili nějaký čas v posmrtných bardech, popisují daný jev podobně. Někteří z nich uvádějí, že se jim tyto „knihy“ jevily jako záznamy týkajících se jejich vlastního předešlého života. V několika dalších případech tito lidé zdůrazňovali, že se nejednalo pouze o jejich osobní záznamy, ale že zde byly k dispozici také záznamy ostatních.

 

    V bardu vznikání existuje také situace, kdy zesnulý pochopil podstatu cyklu znovuzrozování a smrti a již se nechce tomuto systému nadále podrobovat, přestože ještě nedosáhl osvícení. V tomto případě může kýžené osvobození přinést též intenzivní přání či slib zemřelého dosáhnout osvícení pro všechny ostatní bytosti, aby je následně mohl učit. Síla takového slibu je prý nesmírná a za určitých podmínek může způsobit takřka okamžitě osvícení. Již pouhé vyslovení slibu cestu vedoucí k poznání pravdy významně urychlí.

 

    Další slibná možnost dosažení osvícení spočívá ve snaze přenést se do čistých buddhovských oblastí a splynout s nimi. To však může být pro někoho nesmírně obtížné (ne-li nemožné) již z důvodů jeho špatné karmy. Tak jako tak, každý se o to může alespoň pokusit. Doporučuje se vystoupat přes všechny roviny existence tak vysoko, jak jen to bude možné. Vyžaduje to nesmírné odhodlání, vytrvalost a v neposlední řadě též extrémně silnou vůli, neboť během takového „vzletu vzhůru“ pravděpodobně spatříte oblasti tak nádherné, že je již nikdy nebudete chtít opustit a zůstanete zde až do konce barda vznikání. Pokud se vám však nějakým způsobem podaří tento problém překonat, můžete se čistě teoreticky dostat až na nejvyšší stupeň, kde se vám buď spontánně vynoří pravda nebo se můžete pokusit s dosaženou oblastí splynout.

 

    K podobným účelům "splynutí" existuje soubor několika konkrétních technik, známých jako phowa (přenos vědomí), které provádí za zemřelého zpravidla nějaký význačný, dané osobě blízký mistr. Phowu je možné provést jak v okamžiku smrti, tak během následujících stavů včetně barda vznikání. V prvním případě jde o druh phowy, který spočívá v uznání ústředního kanálu jako cesty, vědomí jako cestovatele a cíle jako čisté buddhovské oblasti. Úspěch této techniky závisí ve velké míře opět na karmě zamřelého. Pokud však phowu provede opravdový mistr, může tato praktika splnit i ta nejlepší očekávání a daná bytost skutečně dosáhne buddhovské oblasti a spočine v ní. To je nejlepším výsledkem phowy. Střední výsledek pak představuje zrození na atmické (nebeské) rovině a za nejnižší výsledek bývá považováno zrození do oblasti lidí.

 

Znovuzrození

 

    Ke konci barda vznikání se začíná silně projevovat touha po skutečném těle. Tato touha se postupně stává stále více a více intenzivnější a nakonec vyústí ve znovuzrození do některé z šesti oblastí existence. V Tibetské knize mrtvých se píše, že se před námi mohou v této době objevovat světla o nejrůznějších barvách, která nás do těchto šesti sfér vábí. Uvádí se také, že ať se nacházíme na jakékoliv rovině, může v nás vzniknout velice silný cit k bytostem, které zde spatřujeme. Ty se pak mohou definitivně stát našimi budoucími rodiči. V takovém případě je znovuzrození již nevyhnutelné a nelze mu zpravidla příliš bránit. Po určité době strávené v blízkosti budoucích rodičů se dříve nebo později vyskytne vhodný okamžik, ve kterém dojde ke znovuzrození. Na fyzické rovině bývá tímto okamžikem zpravidla oplození vajíčka způsobující vtažení vědomí do lůna budoucí matky. Bardo vznikání tehdy končí opětovným prožitím černé zkušenosti plného dosažení.

    Pokud výše uvedené možnosti dosažení osvícení v průběhu uplynulého času od okamžiku smrti až do chvíle, kdy se již začínají projevovat příznaky nového zrození nepřinesly požadovaný výsledek a bardo vznikání se pomalu chýlí ke konci, je VELICE vhodné (a bývá to také často doporučováno mnoha mistry) vyhledat nejvyšší možné oblasti, spočinout na nich a již je nadále neopouštět. Tímto způsobem je možno dosáhnout znovuzrození právě na těchto blažených rovinách už jen z toho důvodu, že je nebudete chtít jen tak lehce opustit a vábení do ostatních (nižších sfér) nebude dostatečně účinné. Doporučuje se také skládat vznešené sliby, pronášet některé mantry, modlit se za dobré zrození a držet v srdci dobré myšlenky. Důrazně se nedoporučuje zbytečně se zdržovat na nižších rovinách nebo podléhat špatným emocím či voláním touhy.

 

    V případě, že se daná bytost nemůže do čistých oblastí dostat nebo se zde nedokáže udržet po delší dobu, je vhodné pokusit se zabránit alespoň nepříznivým zrozením. K tomu existují tyto dvě metody:

 

1.        Metoda zabránění zrození

2.        Metoda volby dobrého zrodu

 

    V prvním případě je nutno vzdát se veškerých negativních emocí, snažit se pochopit jejich podstatu, pokusit se rozpoznat nereálnost všeho dění (které je jen odrazem mysli samotné) a dosáhnout tak skutečné pravdy. Měli bychom též myslet na čisté oblasti buddhů nebo jednoduše pouze spočívat v „přirozenosti mysli“ (jako během meditace) a uvědomit si, že v tomto stavu se nachází absolutně vše od nepočátku věků. Druhá metoda spočívá ve volbě znovuzrození za účelem pomoci druhým a představuje intenzivní opakování přání narodit se opět v lidské oblasti, kde je možno se této činnosti věnovat nejlépe.

 

    Úspěšnost obou metod závisí z velké části na karmě. Pokud je karma výrazně nepříznivá, nic už nemusí zabránit nežádoucímu zrodu. V případě úspěchu druhé metody se pak těsně před vtažením do lůna matky doporučuje intenzivně si přát být takový a takový a stanovit si jasně všechny důležité cíle ještě před definitivním zánikem barda vznikání. Poté bardo vznikání přechází do barda dalšího života.

 

 

III. Proces smrti

 

 

Zážitky blízkosti smrti

 

 

    V této části se dostáváme k popisu „zážitků blízkosti smrti“ (near death experiences) spadajících do kategorie „mimotělesných stavů“ - out of body experiences (OOBE). Jde o zkušenosti lidí, kteří prožili tzv. klinickou smrt - stav během něhož je lidské tělo z lékařského hlediska pokládáno mrtvé. Dochází k rozšíření zornic, zástavě dechu, ustání srdeční činnosti a začíná se vyvíjet posmrtná bledost. Tito lidé strávili ve stavu klinické smrti různě dlouhou dobu (od několika sekund až po celé minuty), nakonec však byli přivedeni zpět k životu resuscitačními pokusy.

 

    Zážitky blízkosti smrti byly popisovány v průběhu lidských dějin již od starověku. Dříve bylo zachycení těchto jevů vzácné, s postupným vývojem medicíny se však frekvence jejich výskytu pozvolna zvyšovala a v průběhu několika posledních desetiletí byly tyto fenomény zaznamenávány již v poměrně vysokém počtu. Teprve v poměrně nedávné době se však danému problému začala věnovat větší pozornost.

 

    Zážitky blízkosti smrti jsou zajímavé hned z několika důvodů. Vyskytují se u vysokého procenta lidí, kteří prošli stavem klinické smrti, jsou líčeny naprosto stejným způsobem, jednotlivé jejich fáze se navzájem velice podobají, bývají popisovány ve shodném chronologickém sledu za sebou, objevují se v kulturách mnoha národů s různými náboženskými systémy a co je vůbec nejdůležitější – jsou až neuvěřitelně shodné s líčením posmrtných stavů v Tibetské knize mrtvých.

 

 

Charakteristické rysy

 

 

    Shoda v líčení zážitků ve stavu klinické smrti s popisem bard v buddhistickém učení je vskutku omračující. Sami budete po chvíli jistě souhlasit. Stavy odehrávající se několik okamžiků po „smrti“, tak jak je líčí pacienti či přímí účastníci dopravních nehod a podobných událostí zahrnují vždy několik typických prvků, jejichž počet závisí na době trvání daného stavu. Někteří lidé si po nabytí vědomí následně vybavují pouze některé nejintenzivnější jevy, jiní si pamatují prvků více a dokonce o nich hovoří ve značných detailech. Pokud prostudujeme dostatečně velkou část těchto případů, můžeme všechny shodné prvky seřadit v tomto časovém sledu:

    1. Prožitek temnoty – tento fenomén popisuje asi dvacet až třicet procent lidí se zkušeností "blízkosti smrti". Tito lidé uvádí, že v momentě jejich smrti (ať už šlo o dopravní nehodu, utonutí, srdeční zástavu či komplikace během operace) náhle cítili, jak procházejí nějakým velmi tmavým prostorem, často za přítomnosti zvuků podobných hlasitému hřmění, bubnování nebo jakéhosi hučení či svištění větru (taktéž zmiňovaného v Tibetské knize mrtvých). Někteří z nich dokonce v tomto stavu temnoty setrvali delší dobu. Jeden muž popisuje tuto zkušenost jako stav spočívání v sametově hebké temnotě, v jakémsi „černém prázdnu“, kde se člověk může jen tak „převalovat“ s nesmírně příjemnými pocity. Na tomto místě prý nelze vidět naprosto nic a existuje tu ten nejkrásnější a nejbezstarostnější pocit, jaký si jen lze údajně představit.  

    Někdy je procházení temnotou přirovnáváno k průletu temným a úzkým tunelem či k nějakému druhu klouzání dolů nebo naopak vzlétání vzhůru. Všechny tyto jevy bezprostředně předcházejí opuštění fyzického těla. Několik pacientů popisovalo jak v tomto okamžiku vystoupili z těla někde v oblasti hlavy.

    2. Následuje spatření vlastního těla, obvykle z pozice v blízkosti stropu místnosti či několik málo metrů nad zemí. Během této fáze i nadále přetrvávají příjemné pocity, přičemž „zemřelá osoba“ může sledovat veškeré dění, které se odehrává kolem jejího fyzického těla. Obvykle pozoruje první oživovací pokusy a následně slyší lékaře, jak tuto osobu prohlašuje za mrtvou. V tomto stadiu si dotyčný zpravidla začíná uvědomovat, že je zřejmě po smrti.

    Někteří lidé shlížejí na své tělo s určitým nezájmem, jiní jsou naopak šokováni průběhem oživovacích pokusů. Současně zjišťují, že jejich vědomí není nikterak zatemněné jako během života ve fyzickém těle, mohou vnímat myšlenky ostatních lidí a vědět tak, co hodlají říci, ještě než otevřou ústa. Mohou se pohybovat (vznášet) všemi možnými směry a procházet zdmi i jinými předměty (včetně živých objektů), avšak nemohou už na fyzickou rovinu nikterak působit. Mají jasnozřivé schopnosti a jsou obdařeni možnostmi objevit se na jakémkoliv místě nebo vidět jakoukoliv věc, která je zrovna napadne. Myšlenky prý v tomto stavu fungují jako v běžném životě (jsou jen o mnoho bystřejší a pohotovější) a smysly jsou nesmírně zostřeny - je možno vidět či slyšet na ohromnou dálku. Zkrátka se zdá, že pro daný stav neexistují žádná omezení. Mimotělesnou existenci popisuje čtyřicet až šedesát procent pacientů s posmrtnými zkušenostmi. Pouze malý zlomek z nich se v této fázi dokonce setkal s ostatními bytostmi nacházejícími se v podobném stavu. Pokud na stejném místě ve stejném okamžiku zemře jiná osoba, může být spatřena v jakémsi zvláštním těle a je možné s ní komunikovat. Tyto poznatky přinesli zejména „padlí“ vojáci, kteří prožili klinickou smrt přímo na bitevním poli, kde umíralo větší množství lidí najedou.

    3. Tunel se světlem na konci. Stav mimo fyzické tělo netrvá zpravidla dlouho. Ke konci tohoto zážitku přichází jev nový. Jde o nějaký druh „vzlétání temným prostorem vzhůru“, což bývá velice často přirovnáváno k letu „úzkým tmavým tunelem“ (často opět za burácivých či svištících zvuků) obrovskou rychlostí, přičemž se kdesi vysoko nahoře objevuje světelný bod. Ten je zpočátku malý a vzdálený asi jako hvězda na noční obloze, postupně se však stále více přibližuje a zvětšuje, až nakonec vyplní veškerý prostor nesmírně intenzivní září.  

 

    4. Prožitek jasného světla. Vstoupení do světla na konci tunelu bývá opravdu majestátní událostí a v paměti daného člověka zpravidla zanechá výrazný otisk. Intenzita světelné záře je téměř nepopsatelná. Někdy bývá přirovnávána k jasu svářečského oblouku. Ani to však není dostatečné přirovnání. Uvedené světlo nevrhá žádný stín ani nikterak neoslňuje a bývá mu též přikládán jakýsi „živoucí“ charakter. Mnoho lidí, kteří tento fenomén spatřili uvádí, že ve skutečnosti nejde o světlo ale spíše o jakousi "světelnou bytost", se kterou lze dokonce komunikovat. Tvrdí také, že v daném okamžiku vnímali pocity absolutní jednoty, obrovského štěstí, nesmírně intenzivní lásky a cítili, že světlo představuje pravou podstatu bytí. Vstup do světla si zpětně vybavuje deset až osmnáct procent lidí. Všichni se ve stavu klinické smrti nacházeli delší dobu.

 

    5. Shrnutí předchozího života. Zpravidla krátce po průchodu tunelem vyzve světelná bytost zemřelou osobu, aby se zamyslela nad významem svého života, nebo se přímo zeptá něco v tom smyslu, co daný člověk udělal v životě dobrého. Ihned poté následuje pestrá „přehlídka života“, zahrnující v nejmenších detailech veškeré události uplynulého života. Vše však trvá pouze několik málo okamžiků. Zesnulý vše vnímá očima jakéhosi pozorovatele či z ptačí perspektivy. Pokud jde o dobré skutky, které v životě vykonal, sleduje vše s radostí a potěšením, špatné činy však vnímá s velkým zahanbením a včetně pocitů, které jeho jednáním způsobil ostatním. Světelná bytost vše z povzdálí sleduje s dokonalým porozuměním (někdy až pobavením) a vede dotyčného k tomu, aby si uvědomil zejména význam lásky a též jakéhokoliv druhu poznání. Podobné zhodnocení života je rovněž zmiňováno v Tibetské knize mrtvých.

 

    Zážitek zpětné projekce života se všemi jeho světlými i tmavými stránkami má obrovský vliv na psychiku člověka. Lidé, kteří tento jev prožili se po návratu do běžného života často viditelně změní a snaží se žít co nejlépe. U mnohých z nich také vzniká obrovská touha po vzdělání a poznávání, i když se tomu nikdy předtím nijak zvlášť nevěnovali.

 

    6. U velmi malého procenta lidí, kteří vstoupili do světla, bývá pozorováno jakési dočasné osvícení. Dochází k tomu zpravidla po skončení přehlídky života. Tehdy si člověk údajně uvědomuje, že jeho vědění zahrnuje naprosto vše, zjišťuje, že zná všechny odpovědi na veškeré možné otázky, chápe podstatu všech věcí a dokonce mu jsou vyjevovány také některé okamžiky jeho budoucího života. Tyto záblesky budoucnosti si pak daná osoba pamatuje i po nabytí vědomí a po různě dlouhé době tyto situace skutečně prožívá. Přinejmenším v několika případech se tak již stalo. Stav dočasného osvícení však netrvá věčně, mizí současně s návratem vědomí zpět do fyzického těla, které bylo oživeno lékaři.

 

    7. Lidé, jež ve stavu klinické smrti strávili nejvíce času hovoří o událostech, které nastaly posléze. V mnoha případech byli ke konci svého „posmrtného zážitku“ vedeni světelnou bytostí nádhernou krajinou zalitou stříbrným světlem až k místu, které podle nich představovalo nějakou "hranici". Touto symbolickou hranicí byl v jednom případě malý plot, jindy nízká zídka nebo naopak vysoká a nikde nekončící zeď, přes kterou nebylo možno vidět. Malé procento lidí, kteří dospěli až do této fáze, spatřilo také atmické nebeské roviny v celé jejich nádheře a setkalo se zde s jejich dávno zesnulými příbuznými. V tomto bodě jim však bylo určitým způsobem sděleno, že se již musejí vrátit nebo jim byla poskytnuta možnost výběru – jít zpět nebo zde zůstat bez možnosti návratu. Mnozí se rozhodli zůstat a nechtěli se vracet, přesto však byli přivedeni zpět k životu následnou resuscitací. Někteří posléze dokonce vynadali lékaři, který resuscitaci provedl a donutil je tak k návratu do života. V jiných případech si daná osoba v posmrtném stavu uvědomila, že ji na zemi někdo potřebuje, nebo si usilovně přála žít a poznávat nové věci. Někteří lidé též uvedli, že je zpět vrátily motlitby zarmoucených příbuzných.

 

    Všechny výše popsané jevy tvoří jakousi společnou kostru zážitků během klinické smrti. Ti, kdo jimi prošli pochopitelně neprožívají všechny výše uvedené fáze, vše záleží především na tom, kolik času v tomto stavu strávili. V naprosté většině případů šlo pouze o několik málo vteřin, během kterých člověk stačí projít zpravidla jen počátečními stádii umírání zahrnující obvykle pouze vnímání temnoty a následný stav odpoutání vědomí od těla. Při delším pobytu mimo tělo pak přicházejí i další, shora popsané fáze. Otázkou ovšem zůstává, co by následovalo dále. To se zřejmě dovíme až v okamžiku své vlastní smrti.

 

    Někteří pacienti vypovídají také o dalších událostech, které během svého krátkého pobytu v „posmrtném stavu“ prožili. Ty však již nejsou pro zážitky ve stavu klinické smrti typické. Malé procento lidí uvádí, že se při pobytu mimo tělo setkali s jinými bytosti, jež se podle jejich názoru nacházeli v podobném stavu, avšak pravděpodobně již po značně delší dobu. Na rozdíl od nich měly tyto bytosti nějakým způsobem zastřené vědomí, neměly ponětí o vlastní identitě a v tomto otupělém stavu se neustále pohybovaly tam a zpátky bez jakéhokoliv logiky, jakoby vůbec nevěděly, kam mají jít nebo kde se to vlastně nacházejí. Je zajímavé, že tento popis docela přesně odpovídá buddhistickému líčení bytostí oblasti „hladových duchů“. Jiní lidé zažili ve stavu klinické smrti dokonce ještě horší situace – ve fázi, kdy se nacházeli mimo své tělo byli nějakým způsobem přeneseni do nižších oblastí, kde s hrůzou pozorovali jakési „pekelné“ vize. Někteří zahlédli hluboké jámy v zemi plné „nešťastných tvorů“ či spatřili „oblasti sálající žárem“; další hovoří o tom, jak se dostali na místa plná šedi a mlhy, kde panovala pochmurná a smutná nálada. Také tento popis připomíná charakteristiky říše hladových duchů.

 

 

Shody s tibetskou knihou mrtvých

 

 

    Jak jste si mohli sami povšimnout, podobnost zážitků blízkosti smrti opravdu do značné míry odpovídá popisům obsaženým v Tibetské knize mrtvých. Pokud seřadíme všechny jevy odehrávající se během stavu klinické smrti tak, jak jdou za sebou, dostaneme toto pořadí: smrt – prožitek temnoty či procházen temným prostorem – krátké období stavu mimo tělo – let tmavým tunelem – vstup do světa (setkání se světelnou bytostí) – shrnutí života – stavy zdánlivého osvícení – vize nebeských rovin – návrat tmavým tunelem zpět do fyzického těla. Temnota zažívaná v okamžiku smrti může představovat černou zkušenost plného dosažení, fenomén jasného světla se zase nápadně shoduje s některými popisy barda dharmaty. Jde však pouze o dohady, neboť stav vnímání mimo fyzické tělo již může náležet k bardu vznikání, jemuž též docela přesně odpovídá.

 

    Pozoruhodná je především shoda popisu vnímání jasného světla s líčením barda dharmaty. Dle Tibetské knihy mrtvých však bardo dharmaty začíná jevy, které odpovídají obecně uznávaným charakteristickým rysům mentální roviny. Je docela možné, že zesnulí lidé uvedenou rovinou skutečně procházejí, avšak jelikož nemohou podstatu této fáze pochopit, nemusí si ji posléze ani pamatovat. To je však pouze teorie. Důležitá je také druhá fáze barda dharmaty, ve které dochází ke zjevování božstev. Jak se praví v Tibetské knize mrtvých, tato božstva se zpočátku jeví jako kulovité útvary světla zvané thigle. Ty se nejprve přibližují a poté zaujímají celé zorné pole. Když si uvědomíme, jakým způsobem lidé s posmrtnými zkušenostmi líčí průlet tunelem a následné vstoupení do světla, napadne nás možná, že zvětšující se světelný průzor tunelu může připomínat přibližující se kouli jasného světla, jež záře posléze vyplní veškerý prostor a projevuje se jako určitý druh živoucí existence. Může tedy jít o jednu a tutéž věc.

 

    Název třetího stadia barda dharmaty – „moudrost rozplývající se ve spontánní přítomnosti“ pak může symbolizovat určité poučení - jakési získání moudrosti ze zpětné projekce života zemřelého. Absolutně nejpozoruhodnější část barda dharmaty však představuje jeho čtvrtá fáze, kdy jsou zažívány stavy dočasného osvícení, dochází k odhalování budoucnosti a mysl je obdařena silnými jasnovidnými schopnostmi. Podobné stavy byly některými lidmi, kteří takzvaně „přežili svou smrt“, skutečně zaznamenány. Tento fakt tedy může vypovídat o tom, že se opravdu jednalo o bardo dharmaty.

 

    Pokud vnímání jasného světla náleží ještě k bardu dharmaty, vize atmických rovin pak mohou představovat bardo vznikání s následnou možností znovuzrození právě do těchto oblastí. V takových případech by ale bardo vznikání trvalo velice krátce. I to je však docela dobře možné, má to dokonce určitou logiku. V Tibetské knize mrtvých se píše, že v některých případech může dojít ke znovuzrození do vyšší oblasti již velmi krátce po smrti. Jde tedy o přechod vědomí na nefyzickou rovinu, kde pochopitelně není potřeba žádného fyzického těla. Z tohoto důvodu může být zrození do atmických dimenzí rychlé. Rovněž přechod do nižších oblastí může proběhnout již velice záhy po smrti.

 

    V případě zrození na rovinu fyzickou je logicky nutno vyčkat na vhodný okamžik nabízející podmínky, které pak budou z velké části život dané bytosti na fyzické rovině v závislosti na její předchozí karmě provázet. „Čekatelů“ na znovuzrození do fyzické dimenze je obvykle mnoho, ale vhodných příležitostí málo. To pak může být důvodem, proč bardo vznikání trvá za těchto okolností delší dobu. Jde však pouze o dohady, s kterými by mnoho východních mistrů možná nesouhlasilo.

 

    Co se týče oblasti hladových duchů, dle tibetského učení o bardech může za určitých podmínek bytost bloudící v  bardu vznikání v tomto přechodném stavu nějakým způsobem uvíznout a to i na značně dlouhou dobu přesahující oněch sedm až čtyřicet devět dní. Taková bytost se pak pohybuje na nižších rovinách nebo na odlehlých místech roviny fyzické a teprve ukončením tohoto stavu dojde k jejímu znovuzrození do jiné oblasti existence.

 

 

Sebevražda

 

 

    S blížícím se koncem této části bych však chtěl ještě zdůraznit jednu důležitou věc. Jde o problém sebevražd. Jak líčení posmrtných stavů v Tibetské knize mrtvých, tak popisy zážitků ve stavu klinické smrti se mohou jevit natolik zajímavé a atraktivní, že v mysli některých lidí nacházejících se zrovna v nějakém těžkém období života (provázeném dlouhotrvajícími stavy beznaděje, hlubokými depresemi, pocity marnosti všeho, nechuťí k životu a podobnémi duševní stavy) mohou vznikat otázky, zda není lepší nepříjemnou existenci na fyzické rovině raději předčasně ukončit a posunout se tak do stavu dalšího, který může být příznivější. Před takovým způsobem uvažování bych však chtěl všechny případné zájemce o sebevraždu Důrazně varovat.

 

    Jak z tibetského učení, tak ze zážitků blízkosti smrti totiž jednoznačně vyplývá, jak obrovskou chybu sebevražda představuje. Existuje mnoho zaznamenaných popisů stavů, v jakých se ocitají lidé krátce po smrti způsobené pokusem o sebevraždu. Ačkoliv tito lidé prožívají postupně všechny výše popsané fáze posmrtné existence (v závislosti na délce trvání stavu klinické smrti), všichni do jednoho posléze uvádějí, že šlo často o tak nesmírně nepříjemné stavy, že by se již sebevraždy znovu nikdy nedopustili, byť by se nacházeli ve velice nepříznivé životní situaci. Uvádějí, že již krátce po jejich „smrti“ slyšeli často velice nepříjemné zvuky podobné ostrému pískotu, intenzivnímu dunění či pronikavému hvízdotu a prožívali také mnoho jiných, ne zrovna příjemných jevů. Navíc tvrdí, že se v těchto chvílích rozhodně necítili nikterak příjemně, tížil je mohutný pocit viny a bylo jim dokonce zřetelně dáno na vědomí, že učinili velkou chybu, neboť měli v životě ještě něco důležitého vykonat nebo ještě získat nějaké zkušenosti. Jejich problémy se přitom nikterak nevyřešily, naopak přetrvávaly dále provázeny pocitem touhy vše napravit a vrátit se zpět do života.

 

    Z výše uvedeného tedy očividně plyne, že sebevražda nevede k příjemnému prožívání posmrtných stavů tak, jak jej popisují ostatní lidé se zkušeností blízkosti smrti. Navíc existuje také možnost, že by daný člověk mohl v posmrtném stavu uvíznout a bez možnosti pokračovat dále či se vrátit zpět by se mohl stát dokonce příslušníkem říše hladových duchů.

 

iV. Závěr

 

 

    Co říci na závěr? Možná už nezbývá nic jiného než pouze ještě jednou připomenout především možnosti, které nám proces smrti se všemi jeho fázemi nabízí. Každý, kdo dobře pochopil všechny výše uvedené souvislosti, by si již v tomto okamžiku měl jasně uvědomovat, že komplex jevů odehrávajících se po smrti nám nepřináší ani tak nějakou úlevu či možnost přechodu do jiných, příznivějších stavů existence, ale především příležitost využití vědomostí obsažených v Tibetské knize mrtvých (a stejně tak zkušeností získaných během skutečných setkání se smrtí) za účelem dosažení „vyšších cílů“. Ty zahrnují širokou škálu možností počínaje volbou vhodného zrodu, přes přenesení vědomí do vyšších rovin (do kterých by jsme se jinak dostali obtížně) až po nejrůznější způsoby osvobození od utrpení světa. Využijte proto těchto nových znalostí tak, jak jen sami uznáte za vhodné. Čas, kdy se všechny zde uvedené rady budou hodit nejvíce totiž zcela nepochybně jednou přijde, neboť jak se říká – jedinou opravdovou jistotou v životě je smrt. A ta si každého nakonec najde. Vám však byla v tomto životě nabídnuta vzácná příležitost setkat se s tímto druhem učení a tudíž vlastníte nesmírně účinný nástroj, s jehož pomocí se sice nemůžete smrti zcela vyhnout, můžete však všemi jejími fázemi projít klidně a snažit se jich co nejvíce využít. Můžete se dokonce pokusit se jednou provždy odpoutat od nekonečného utrpení pramenícího z neustálého cyklu znovuzrozování a smrti. Jedině tak totiž získáte opravdové štěstí.

                                                                       

 

Obsah

 

 

8. 4. 2004, aktualizováno 11. 2. 2005